Klouby: prevence a léčba
Celá vesnice to věděla — syn si přivezl manželku z Číny. Šeptalo se v obchodě, šeptalo se v hospodě, šeptalo se na lavičce. Šeptání ustalo, když jeho otec, který dva roky nevycházel z domu, pěšky prošel celou vesnicí. Jmenuji se Josef. Je mi sedmdesát jedna let. Čtyřicet tři let jsem pracoval jako zedník. U každého domu v naší vesnici vím, která zeď je moje práce. Škola, pošta, kostelní zeď, polovina domů na hlavní ulici. To všechno — moje ruce, moje kolena, můj beton. Pracoval jsem na kolenou — ve vedru, v mrazu, v dešti. Nikdy jsem ze stavby neodešel dřív. Čtyřicet tři let. Mé ženě Marii je šedesát osm let, třicet let pracovala jako pošťačka. Každý den pěšky — od domu k domu, z ulice do ulice, za každého počasí. Našemu synovi Petrovi je třicet tři. V pětadvaceti odjel do Německa — inženýr, dobrá práce, dobrý plat. Byli jsme na něj pyšní. Volal každou neděli. Pak zavolal jednu středu. Uprostřed týdne — to znamená, že se něco stalo. Tati, žením se. Dobře. S kým? Jmenuje se Mei. Je z Číny. Ticho. Dlouhé. Tati? Dělej, jak chceš. Zavěsil jsem. Marie stála ve dveřích kuchyně. Co říkal? Žení se. S Číňankou. Marie si sedla. Oba jsme mlčeli. Ne proto, že bychom byli špatní lidé. Jen — jak? Jak s ní budeme mluvit? Co jí? A co vnoučata? Jakým jazykem? Jakého je vyznání? Všechno cizí. Na svatbu jsme nejeli. Řekl jsem — kolena mi nedovolí letět. Byla to pravda. Ale ne celá. Kolena mi začala vypovídat službu o pět let dřív. Nejdřív křupala, když jsem si dřepl. Pak bolest po práci nepřestávala až do rána. Později nepřestávala ani ráno. Čtyřicet tři let na kolenou, na betonu, na kameni, na zmrzlé zemi. Kolena si pamatují všechno. Poslední stavbu jsem nedokončil. Ráno jsem se probudil — nemohl jsem sejít po schodech ve vlastním domě. Stál jsem nahoře, držel se zábradlí, nohy se nechtěly ohnout. Marie vyšla nahoru, vzala mě za ruku. Dolů jsme šli dvacet minut. Dvanáct schodů. Dvacet minut. Doktor to řekl stručně: gonartróza třetího stupně v obou kolenou, chrupavka
