Není to jen věk
Lidem, kteří si při nákupu automaticky hledají lavičku. Kdo to nedělá, nechápe, o čem je řeč. Kdo to dělá, ví přesně, o čem je řeč, a nejspíš o tom nikdy nahlas neřekl ani slovo. Přijdete do obchodu a než si vezmete košík, očima si najdete lavičku u pokladen a tu nízkou zídku venku. Ne že byste si chtěli sednout. Jen abyste věděli, kde to je. Začíná to vždycky nenápadně. Schody se začnou brát pomaleji. Pak se u nich v půlce chytá zábradlí. Pak se místo schodů chodí kolem, protože je to jenom o kousek dál. Okruh se psem se zkrátí o ten kus u konce. Pak ještě jednou. Nakonec se chodí na roh a zpátky a pes se u toho ani nestačí pořádně vyvenčit. A pak přijde večer, kdy si člověk při vaření sedne. Ne že by musel. Jen se mu nechce stát. A od té doby si sedá pořád. To naštve víc než všechno ostatní. Bolest se nějak vysvětlí. Ale vařit vsedě ve vlastní kuchyni, když se v ní čtyřicet let stálo, to se vysvětluje blbě. A pak je ta věc, o které se mluví ze všeho nejhůř. Rodina zpomalí. Nikdo nic neřekne, tempo se samo srovná a všichni se tváří, že si toho nevšimli. Je to od nich hezké a je to zároveň to nejhorší, co pro člověka můžou udělat. Přestane se chodit na věci, na které by se jít chtělo, a vymýšlí se důvody, které nikdo nekontroluje. Že to nesedne časově. Že se nechce. Že tam bude plno. Člověk si zvykne být ten, na koho se čeká. Co se s tím obvykle zkusí, a proč to nezabere. Pás přes bedra, ten široký, u kterého se píše, že je to řešení. Nosí se poctivě. Drží. Člověk se v něm cítí rovnější. A nohy dělají přesně to samé co předtím. Polštář pod bedra do auta i na židli. Sedí se líp. Chodí se stejně. Prášky, jako u každého. Zaberou na pár hodin a pak to začne nanovo. Rehabilitace. Bývá to jediná věc, po které je opravdu líp. A pak série skončí, protože série vždycky skončí, a za pár týdnů je to zpátky. Masáž. Kolem čtyř set korun a vydrží zhruba do rána. Ty koupené věci mají něco společného. Všechny drží člověka zvenku. Pás drží. Polštář podpírá. Prášek
