{{product.short_description}}
Moje babička Libuše se ve svých 87 letech už připravovala na nejhorší… ale věda měla jiné plány. Seděla ve svém starém křesle někde kousek od Brna. Z okna byly vidět rozkvetlé jabloně, ale v pokoji byl cítit jen pach léků a beznaděje. Babičce Libuši je 87 let. V Česku se v takovém věku často říká: „To už je ten věk, s tím se musíme smířit, dítě moje…“ Skoro už nemohla vstát. Nohy měla těžké jako z betonu, oteklé a bolavé. Tlak jí skákal jako na houpačce: chvíli příliš vysoký, chvíli zase nízký. Dívala se na své ruce a jako by je už ani nepoznávala — kdysi sázely ty nejhezčí muškáty, teď sotva udržely hrnek s čajem. — Pochop mě, — říkala mi, — nejhorší není smrt. Nejhorší je být na obtíž ostatním. Viděl jsem, jak se stydí prosit o pomoc, aby se dostala do kuchyně. Viděl jsem ten smutný pohled, když jsem jí z lékárny přinesl další tašku plnou krabiček. Pila je po hrstech. Na srdce. Na klouby. Na cukr. Modré, bílé, růžové tablety. Ale bylo jí líp? Ne. Jen pomalu vyhasínala. V 87 letech žila jako v neustálé mlze. Přes den ospalost, v noci nespavost kvůli bolestem v zádech. Doktoři v ordinaci jen krčili rameny: — Co byste chtěli? Cévy jsou opotřebované. Zdroje organismu jsou vyčerpány. Ale já jim neuvěřil. Nevěřil jsem, že se člověk musí stát „ležákem“ jen proto, že jeho věk začíná osmičkou. Všechno se změnilo jeden čtvrtek. Potkal jsem starého známého, který pracuje ve výzkumné laboratoři v Praze. Začali jsme mluvit o mé babičce. — Poslyš, — řekl mi, — proč léčíte jen příznaky? — Jak to myslíš? — zeptal jsem se. — Dáváte jí léky na tlak, abyste uměle rozšířili cévy. Mažete jí kolena krémem proti bolesti. Ale nesaháte na skutečnou příčinu. Vysvětlil mi něco, co nikdy nezapomněm. Naše tělo je biologický systém. S lety se v buňkách hromadí „odpad“. Procesy obnovy usínají. Krev je hustá jako sirup a už nepřináší život do orgánů. — Existují technologie, — řekl potichu. — Původně se vyvíjely pro NASA. Pro lidi, kteří pracují v podmínkách, kde tělo zestárne za pár
