Кадр выше наш. Полное медиа с Facebook запрошено — подставим его сюда, как только приедет.
Install here 👉
Dva roky jsem obsluhovala kamioňáky za peníze. Dost. Ahoj všichni. Jmenuju se Sophie, je mi 26. Vyrostla jsem v malém městě na Moravě. Ve 24 jsem pochopila, že když zůstanu tam, budu celý život dřít za pár korun a dívat se, jak mi život utíká. Tak jsem sbalila věci a odjela do Prahy. Máma mi dala posledních 40 000 korun. „Na začátek,“ řekla. „Jen mě nezklam.“ Pronajala jsem si malinký pokoj na okraji za 13 500 měsíčně a začala posílat životopisy jako o závod. Odpovědi byly skoro pořád stejný: buď neplacený stáže, nebo minimálka. Po nájmu a nákupu v Albertu skoro nic nezbylo. Po dvou měsících jsem měla na účtě míň než dvě tisícovky. Nájem se měl platit za týden. Seděla jsem na zemi v kuchyni a poprvé jsem měla opravdu strach. Známá, která už pár let bydlela v Praze, mi to řekla natvrdo: „Je možnost. Rychlý peníze. Ale těžký. Na jednom odpočívadle u dálnice, kde staví kamioňáci.“ Dlouho jsem mlčela. Pak jsem jen přikývla. První noc byl horor. Seděla jsem na pokoji, ruce se mi třásly, srdce bušilo tak, že jsem myslela, že mi vyskočí z hrudi. Ale peníze přišly. Pak další. Po pár týdnech jsem už věděla, kolik musím „pracovat“, abych zaplatila nájem a ještě něco ušetřila. V průměru jsem brala 35 až 42 tisíc měsíčně, když jsem jezdila skoro každý den. Vydržela jsem skoro dva roky. Za tu dobu jsem se naučila nedívat se jim do očí. Naučila jsem se neslyšet, co říkají. Naučila jsem se usmívat, zatímco uvnitř bylo všechno stažený. Ale respekt k sobě samé zmizel hodně rychle. Zůstala jen únava a ten stálý pocit, že jsem špinavá, kterej nesmyl ani nejdelší sprcha. Po půl roce se to máma dozvěděla. Nevím, kdo jí to řekl. Zavolala a plakala. Pak řekla potichu, ale úplně jasně: „Domů už nejezdě. Už nejsi moje dcera.“ Pak to bylo ještě horší. Začaly panický ataky. Někdy jsem ležela v posteli a nemohla vstát. Peníze šly na psychologa a prášky. Hledat normální práci připadalo nemožný — v životopise byla obrovská díra a já nevěděla, jak to vysvětlit. Jednou večer jsem zase ležela bez
