.
Moje dceři je osm měsíců. A za těch osm měsíců jsem ji na rukou držel možná tak pětkrát. Zní to hrozně. Zvlášť když si to sám píšu. Jmenuju se David Kříž. Jsem z Ostravy. Když mi žena Lucie řekla, že je těhotná, asi jsem se poprvé v životě opravdu vyděsil kvůli penězům. Ne kvůli dítěti samotnému. Chtěl jsem holčičku. Vyděsil jsem se toho, že jí nebudu schopný dát normální život. Před těhotenstvím jsme oba pracovali. Nežili jsme v přepychu, ale stačilo nám to. Platili jsme nájem, kupovali jídlo, občas jsme mohli někam vyrazit na víkend. Pak se narodila Eliška. Lucie zůstala doma s dítětem a prakticky všechny výdaje padly na mě: byt, jídlo, plenky, lékárna, oblečení pro dítě, účty. A ještě máma. Mámě je 62, bydlí sama a po zaplacení nájmu a energií jí zbývá úplně minimum. Nikdy po mně nic nechce. Naopak, pokaždé říká: „David, nech si to pro malou.“ Ale já svoji mámu znám. Když jí nic nepošlu, začne šetřit na sobě. Proto jsem se každý měsíc snažil poslat jí aspoň 3–4 tisíce korun. A tehdy jsem začal počítat doslova všechno. Kolik potřebuje Lucie. Kolik máma. Kolik za byt. Kolik na dítě. Kolik zbude. Odpověď byla skoro vždycky stejná – málo. Už dřív jsem si přivydělával jako řidič, tak jsem se po narození Elišky rozhodl zkusit to pořádně v taxíku. V Praze bylo víc zakázek a dalo se tam vydělat víc než v Ostravě. Vzal jsem si ojetou Škodovku Octavii na leasing. Každý měsíc jsem musel platit splátku, plus pojištění, benzín, servis, gumy. Něco se porouchalo – zase peníze. Ale tehdy mi to přišlo jako dobrá volba: budu víc pracovat – víc vydělám. Lucie s Eliškou zůstaly v Ostravě a já začal trávit většinu týdne v Praze. Pronajímal jsem si tam malý pokoj. I když „pronajímal pokoj“ zní moc vznešeně. Ve skutečnosti jsem tam jezdil jen přespat. Někdy jsem jezdil 12 hodin. Někdy 14. V pátek jsem mohl začít ráno a skončit až hluboko v noci. První měsíce jsem si pořád říkal, že je to jen dočasně. Ještě chvilku. Ještě pár měsíců. Zaplatím část dluhů. Udělám si malou rezervu. Pak bud
