Wheel of Towers App - App Store
ŠEST LET JSEM PRACOVALA JAKO ÚČETNÍ. A TEĎ MYJU ZÁCHODY VE DVOUHVĚZDIČKOVÉM HOTELU Jmenuju se Kristýna Dvořáková. Je mi 32 let. Jsem Češka a žiju v Brně, v Líšni. Je to úplně obyčejná čtvrť. Paneláky, dětská hřiště, malé obchody, zastávky tramvaje a lidi, kteří ráno mlčky jedou do práce a večer se stejně mlčky vracejí domů s taškami z Lidlu nebo Albertu. Šest let jsem pracovala jako účetní v malé firmě. Dělala jsem mzdy, vystavovala faktury, připravovala podklady k daňovému přiznání, hlídala platby, řešila DPH a nekonečné e-maily od klientů, kteří posílali doklady vždycky na poslední chvíli. Po daních jsem brala zhruba 33 000 až 36 000 korun měsíčně čistého. Když jsem začínala, přišlo mi to normální. Žádné bohatství, ale stabilita. Říkala jsem si, že když budu v klidu pracovat, neutrácet za blbosti a nepůjčovat si, dá se takhle žít. Jenže když jsi sama s dítětem, stabilita se hodně rychle změní v neustálé počítání. Nájem malého bytu — 14 500 korun. Služby a energie — v zimě klidně 4 000 až 4 500. Školka, kroužky, oblečení, jídlo, doprava, telefon, internet. Potraviny — 7 000 až 8 000, když si člověk nijak nevyskakuje. Auto mám staré, ale bez něj je to někdy dost těžké: školka, práce, nákupy, mamka na druhém konci města. Na konci měsíce mi zůstávaly tak 3 000 až 4 000 korun. A to jen tehdy, když se nic nestalo. Jenže něco se dělo pořád. Dcera onemocněla — sirup, kapky, léky, 600 korun. Rozbila se pračka — 3 000 za opravu. Nové boty do školky — 1 200. Zima — kombinéza, čepice, rukavice. Zubař — další peníze pryč. Otec mojí dcery zmizel skoro hned po jejím narození. Formálně někde existuje, ale v praxi jako by nebyl. Výživné chodilo nepravidelně, pak přestalo chodit úplně. Už jsem byla unavená z toho pořád prosit, psát, připomínat se a ponižovat se. Naučila jsem se spát pět hodin denně a počítat každou korunu. Moje dcera se jmenuje Eliška. Je jí pět. Je hodná, vtipná a hodně všímavá. Až moc všímavá na svůj věk. Vždycky poznala, když jsem byla unavená.
