.
Dlouho jsem přemýšlel, jestli tohle video vůbec nahrát na net... Jmenuju se Radek, je mi 29 let, pocházím z Ostravy, přesněji z Poruby... A ještě před pár týdny byl můj život jeden velký, beznadějný průšvih... Deset let jsem nechal na stavbách... Každé ráno budíček v pět, do mrazu nebo do deště, tahat těžký materiál, dýchat prach a poslouchat řvaní mistra... Dělal jsem všechno, jak se má... Makal jsem, platil složenky, nestěžoval si... Myslel jsem si, že když budu dřít, tak se ten normální život prostě někdy dostaví... Místo toho mi zbyly jen zničená záda... Každé ráno jsem vstával s takovou bolestí, že jsem si musel dávat prášky, abych si vůbec zvládl zavázat boty... A pak přišel srpen... Šéf mi nezavolal, nenapsal zprávu na WhatsApp... Řekl mi to rovnou do očí na stavbě: "Radku, tohle je tvůj poslední pracovní den, v pátek končíš"... Dokončil jsem směnu, sedl do svýho starého auta a prostě tam jen tak seděl a zíral na volant... Nechápal jsem, co budu dělat dál... V září mi na účtě svítilo přesně 1800 korun... A proti tomu stála krutá realita: nájem za můj malej byt dělal 14 tisíc... K tomu 6 tisíc alimenty na mýho syna Matyho, který měl za mnou přijet na víkend... Přestal jsem myslet na to, kolik peněz mám, a začal jsem počítat, kolik dní to ještě vydržím, než mě vyhodí na ulici... Když máte dítě, ten strach z toho, že selžete jako táta, vás rozežírá zevnitř... Na konci září jsem udělal věc, za kterou jsem se styděl nejvíc v životě... Šel jsem si poprvé pro jídlo do potravinové banky... Po deseti letech tvrdé dřiny jsem stál u vchodu, koukal do země a nemohl jsem se přemluvit, abych vzal za kliku... Ten pocit absolutního selhání a ponížení bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli... Ale nakonec jsem šel, protože jsem věděl, že Maty o víkendu musí něco jíst... Ta taška s jídlem z Charity pak ležela u mě v koutě v kuchyni a připomínala mi, na jaký úplný dno jsem to dopracoval... Byla noc, začátek října, skoro půlnoc... Nemohl jsem spát, jen jsem tak bezmyšlenkovit
