Každý den opravuju auta za miliony. A ještě v červnu jsem po práci roztlačoval svoji Octavii na parkovišti před servisem, protože jsem neměl 8 700 Kč na opravu. Jmenuju se Tomáš Král, je mi 36 let a žiju v Brně. Už skoro devět let pracuju jako automechanik. BMW. Audi. Mercedes. Porsche. Každý den sedím v autech, která stojí víc než byt mých rodičů. Nastartuju je. Projíždím je po opravě. Poslouchám motor. A večer si převlíknu montérky a jdu ke svojí Octavii z roku 2007. Někdy mi to přijde docela vtipné. Většinou už ne. Mám osmiletou dceru Elišku. S její mámou spolu nežijeme. Eliška je u mě skoro každý druhý víkend a já se celý týden těším hlavně na pátek, kdy pro ni jedu. Jenže poslední rok jsem měl pocit, že všechno, co vydělám, někam zmizí ještě dřív, než to přijde. Nájem. Energie. Benzín. Jídlo. Škola. A splátka starého úvěru, který mi zůstal po rozchodu. Na papíře vydělávám normálně. Ve skutečnosti kolem dvacátého otevřu bankovnictví a začínám počítat. Kolik můžu natankovat. Co můžu zaplatit později. Jestli tento týden koupím maso, nebo zase těstoviny. V červnu se to sesypalo během několika dnů. Nejdřív přišel nedoplatek za elektřinu. Potom mi majitel oznámil zvýšení nájmu. A v pátek ráno moje Octavia nenastartovala. Kolega se začal smát: — Mechanik, kterému nejede vlastní auto. Smál jsem se taky. Ale jen před ním. Po směně jsme Octavii dostali dovnitř. Když jsem sečetl díly, vyšlo mi skoro: 8 700 Kč. Otevřel jsem účet. Něco přes tři tisíce. Výplata za devět dní. Auto jsem nechal za servisem. A ten večer jsem měl jet pro Elišku. Napsal jsem její mámě, jestli by ji nemohla přivézt. Odpověděla: — Tomáši, tohle je potřetí. Nemůžu pořád řešit tvoje problémy s autem. Pak přišla druhá zpráva: — Dokud nebudeš mít spolehlivé auto, bude lepší, když bude Eliška o víkendech u mě. Nechci, aby někde čekala. Seděl jsem na lavičce před servisem a četl tu zprávu pořád dokola. Nebyla zlá. A právě proto mě to naštvalo ještě víc. Pro
