👉👉👉
Jmenuji se Lisa van Dijk. Je mi 31 let. Bydlím v Česku, v Praze. Pronajímám si pokoj. Ne byt — pokoj. V bytě se třemi lidmi, které neznám. Pracuji jako pokladní v Lidlu. Prodejna otevírá v 7 ráno a zavírá ve 22:00. Mám odpolední směny. Od 14:00 do 22:00. Někdy až do zavíračky, když někdo nepřijde. 150 Kč na hodinu. Po zdanění to dělá zhruba 23 000 Kč měsíčně. Zní to normálně? Vlastně ne. Stačí se podívat na výdaje. Pokoj: 9 500 Kč (včetně energií, ale bez internetu) Energie a další poplatky: 1 000 Kč Internet a telefon: 700 Kč Doprava: 550 Kč (MHD lítačka) Jídlo: 6 000 Kč (maso skoro nejím — je drahé) Předplatné: 250 Kč (Netflix — moje jediná „luxusní“ věc) Oblečení a boty: 500 Kč (z druhé ruky) Léky: 300 Kč Nečekané výdaje: 800 Kč Zbývá: cca 3 400 Kč. 3 400 Kč vypadá jako peníze. Ale nejsou. Protože to je na všechno, na co jsem zapomněla. A na všechno, co přijde zítra. A zítra se vždycky něco stane. Už tři roky jsem sama. Od té doby, co jsme se s Danem rozešli. Nebyl špatný. Nebil mě, nekřičel. Prostě mě přestal vnímat. Byla jsem jako lednička — existuju, ale nikdo si mě nevšímá. Tak jsem odešla. Od té doby jsem sama. Když přijdu domů, je skoro půl jedenácté večer. Dům je starý. Dveře vržou. Sousedům je všechno jedno. Ve dvě ráno si pouští hudbu. Nestěžuji si — bojím se, že mě začnou nenávidět. A nemám kam jít. Jdu do svého pokoje. 9 metrů čtverečních. Postel, skříň, stůl. Na stole — notebook z roku 2017, který se zapíná pět minut. Sednu si na postel. Svléknu uniformu — modré tričko, černé kalhoty. Dám ji na židli. Zítra si ji vezmu znovu. Uvařím vodu. Piju čaj bez cukru. Dívám se na zeď. A přemýšlím. Přemýšlím o tom, že je mi 31. Že nemám žádné úspory. Že když se mi rozbije notebook — nemůžu si koupit nový. Že když onemocním a tři dny nepůjdu do práce — nezaplatím nájem. Že když se nájem zvedne — nemám kam jít. Mám strach. Není to hlasitý strach. Není to panika. Je to tichý, lepkavý strach. Sedí mi v břiše. Nedovolí mi spát. Budí mě ve 4 ráno, abych
