Úleva bez dalšího prášku
Pro ženy, které nechtějí být závislé na ničem. Ani na tom, co zabírá. Začneme tím, co se v reklamách na tyhle věci nepíše. Prášky fungují. To je ta potíž. Kdyby nefungovaly, byla by to jednoduchá situace. Ony ale zaberou, spolehlivě, a přesně proto je těžké s tím cokoli dělat. Nikdo dobrovolně nepustí jedinou věc, po které se dá odpoledne fungovat. Jenže zaberou na pár hodin. Pak to začne znovu. A tak se to točí roky: ráno jeden, kolem oběda další, odpoledne něco silnějšího, večer to, co je na recept. Většina lidí, kteří tímhle žijí, ví o svých prášcích víc než o čemkoli jiném. Vědí přesně, za jak dlouho zaberou. Vědí, za jak dlouho to povolí. A vědí, že za ty roky spíš přibývaly, než ubývaly. Co se přitom mění někde jinde. Žaludek dá vědět první. Pak přijdou otázky, které si člověk klade sám sobě po ránu a nikomu je neřekne. Co to dělá s játry. Co to dělá s ledvinami. Jestli je tohle ještě léčba, nebo už něco jiného. A pak ta věta, která bolí nejvíc, protože se týká dětí a vnoučat. Chci u nich být, ne u nich být zabouchnutá. Někdo si začne dávky sám hlídat a rozpočítávat. Ráno vynechá, aby mu zbylo na večer. Vydrží déle, než by musel, aby si dokázal, že to ještě jde. To je pochopitelné a nikdo za to nemůže, jen to nic neřeší. Bolest se tím nikam nepřesune, jenom se přesune na jinou hodinu. A stojí za to říct nahlas ještě jednu věc. Tohle není o slabé vůli a není to o tom, že by někdo prášky bral rád. Většina lidí, kteří tímhle žijí, je bere přesně tak, jak jim bylo řečeno, a přesto se dostali sem. Proč to tak je, a proč to není ničí selhání. Prášek musí projít celým tělem, aby se dostal k jednomu bolavému místu. Spolkne se, stráví se, dostane se do krve a rozvede se všude. Proto ten žaludek. Nikdo si to nevymyslel špatně, prášek prostě nemá jak jít přímo tam. A hlavně: začne účinkovat až potom, co bolest dorazila. To znamená, že člověk je v tomhle věčně o krok pozadu. Honí něco, co má náskok. Když prášek vyprchá, bolest je pořád na svém místě, protože
