Кадр выше наш. Полное медиа с Facebook запрошено — подставим его сюда, как только приедет.
lucky-play-official.com
Stojím u pokladny a skenuji zboží ostatních, které si sama nemohu dovolit. Tu noc jsem měla na účtu 1 000 Kč. Pak se všechno změnilo."** Jmenuji se Valentina Ferrari. Je mi 28 let. Pracuji jako pokladní v Lidlu už tři roky. Žlutá uniforma, modrá zástěra, skener v ruce. Pět směn týdně. Osm hodin na nohou. Plat je malý. Sami to víte. Bydlím sama. Pronajímám si malý byt — víc bych si nemohla dovolit. Po nájmu, energiích a potravinách zbývá velmi málo. Někdy vůbec nic. Moje máma občas volá a ptá se, jak se mám. Říkám, že všechno v pořádku. Nevěří mi, ale mlčí. Nechci, aby se bála. Mám kamarádku Aniu z práce — také pokladní, také počítá do konce měsíce. Občas se smějeme, že jsme dvě holky s vysokou školou, které stojí u pokladny a skenují jogurty. Když se nesměješ — pláčeš. Tu středu večer jsem přišla pozdě. Zastupovala jsem kolegyni — směna navíc, tři hodiny navíc. Nohy mě bolely. Neměla jsem hlad, i když jsem od oběda nejedla. Otevřela jsem ledničku. Podívala jsem se. Zavřela jsem ji. Sed